Hyuuga Sayuri

Uživatelé Byakuganu se vyznačují levandulovýma očima bez zornic. Když je Byakugan aktivovaný, má jeho uživatel kolem očí vystouplé žíly.
Uživatel Byakuganu má téměř 360 stupňové zorné pole s výjimkou malého slepého místa za prvním hrudním obratlem, který je jeho jediná známá slabina. Uživatelé Byakuganu vidí cokoli v rozsahu 50 metrů kolem nich, což z nich dělá bojové experty na blízko. Byakugan také dává uživateli schopnost vidět skrz nějakou věc na extrémně dlouhé vzdálenosti.Jeden z nejmocnějších aspektů Byakuganu je schopnost vidět vnitřní chakrový systém, což je klíčový aspekt použití Juukenu (Vznešená pěst), který právě útočí na tento systém. Pokud je Byakugan dostatečně vyvinutý, může uživatel vidět jednotlivé chakra body, které umožňují zastavit úplně protivníkův tok chakry tak, že oponent nemůže vykonávat techniky, které vyžadují použití chakry. Mistři Byakuganu mohou dokonce zabit jediným úderem.

I. ČÁST

V Konoze byl tehdy krásný slunečný den. Vedlejší rodina klanu Hyuuga se sešla na jednom místě. V porodnici. Tehdy jsem totiž přicházela na svět. Jméno Sayuri jsem dostala po své prababičce. Narodila jsem se díky bohu zdravá. Rodina byla radostí bez sebe, ale Hlavní rodina okamžitě začala jednat. Dostala jsem prokleté znamení vedlejší rodiny a tím i konec se svobodou. Tehdy jsem neměla nejmenší tušení, proč se tohle děje...

O pár let později, přesněji když mi bylo 6, mě otec s matkou začali trénovat. Zprvu mi to moc nešlo, ale později jsem byla skoro nejlepší student z vedlejší rodiny. Dle rodičovských pokynů jsem pohlížela na Hlavní rodinu jako na zlo. A také to zlo bylo, je a bude. Nikdy se nejspíš nedočkáme svobodného žití..

II. ČÁST

Rodiče stále říkali, že jsem den ode dne krásnější. Mně to tak nepřipadalo, ale červenala jsem se pokaždé, když to řekli. Nastal den, kdy jsem měla nastoupit na akademii. Byla jsem nervózní. Vážně velice nervózní. Na akademii jsem byla ve třídě se spoustou dalších dětí. Děvčat tam bylo oproti chlapecké kvantitě velice málo. Byly jsme ve shluku a kluci Nás neustále dráždili a škádlili. Nejdříve to byla legrace, ale později už to bylo vážně otravné. Pár let jsme se učili všelijaké věci a teorie o světě shinobi, až došlo na první techniky. Bylo to těžké, protože jsem na něco jako je ninjutsu nebyla vůbec zvyklá. Každopádně jsem to zvládla a dostala se až ke geninským zkouškám. Zde byl test, jenž měl ověřit naše schopnosti. Několik lidí, co se ode mě snažilo opisovat, vypadlo a tak jsem se o nic nepokoušela. Test jsem zvládla a o vlásek unikla vypadnutí. Byla jsem šťastná a stejně tak moje rodina. Zde totiž začínala má éra genina.

III. ČÁST

Jako genin jsem se dostala do týmu s dalšími dvěma geniny a měli jsme senseie - muže. Byl to statný muž s vypracovaným tělem, ale i božským intelektem. Zbožňovala jsem ho.
Trénovali jsme skoro každý den a já byla z týmu nejhorší, takže jsem musela trénovat hodně i doma. Nevadilo mi to. Chtěla jsem být jako on a to mě vedlo k té dřině. Po několika letech, když už jsem měla poměrně příslušné schopnosti k tomu stát se chuuninem, jsem ještě něco dopilovala a dala se na to. První částí Chuuninských zkoušek byl test. Byl mnohem těžší, než u geninských, co si pamatuji, ale zvládla jsem ho. Druhou částí byl Les Smrti, který mě sice málem dovedl k šílenství a taky jsem to skousla. Nakonec přišla třetí část a to ta závěrečná. Souboje. Myslím, že kdyby se člen, proti kterému jsem měla jít, nevzdal, nikdy bych Chuuninské zkoušky neudělala. Byl to ten nejsilnější, ale zkrátka to vzdal ještě před soubojem. Tak jsem se stala Chuuninem a začala se učit ještě spoustu dalších věcí. Hodně jsem četla a snažila se zvýšit svůj intelekt. Rychlost a síla ale také nezaostávaly, takže si myslím, že jsem si vedla celkem dobře. Dovršila jsem 17 let a nejspíš je asi čas na nějakou tu misi, takže mizím. Sayounara!